Uplatňování zásady skutečného vlastnictví a zásady zákazu zneužití práva v EU

O „dánských“ rozhodnutích Soudního dvora EU, které poskytly návod k uplatňování zásady skutečného vlastnictví a zásady zákazu zneužití práva, jsme už psali. Tak jak SDEU judikoval, princip skutečného vlastnictví lze interpretovat pomocí komentáře k Modelové smlouvě OECD. Obecná zásada zákazu zneužití práva má být podle SDEU uplatňovaná členským státem i v případech, kdy takové ustanovení není v právních předpisech členského státu implementované.

Vnitrostátní soudy v celé EU vycházejí z rozhodnutí SDEU. Rozhodnutí španělského Centrálního daňového soudu z října 2019 do jisté míry zahrnuje oba principy s odvoláním na dánské případy judikované SDEU. Případ se týká španělského dlužníka, který získal financování od svého nizozemského společníka. Úrok, který nizozemská společnost obdržela, převedla okamžitě daňovému rezidentovi Andorry. Nejzajímavější v tomto případě je, že rozhodnutí soudu je v rozporu s předchozím přístupem španělského Národního vrchního soudu. V době vydání rozsudku nebyl požadavek skutečného vlastnictví zakotven ve španělských právních předpisech. Španělská společnost to použila ke zpochybnění argumentu španělského správce daně. Soud však rozhodl, že pro osvobození od srážkové daně musí platit, že příjemce je skutečným vlastníkem úroků (tj. musí mít kontrolu nad dalším využitím přijatých příjmů). Podle soudu je tento přístup v souladu s obecným smyslem směrnice EU o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků.

Dalším rozhodnutím, které se převážně zabývá zásadou zákazu zneužití práva, je rozhodnutí nizozemského Nejvyššího soudu z ledna 2020. Nizozemský soud rozhodl ve prospěch daňové správy, kdy dividendy plynoucí z podstatného podílu v nizozemské společnosti do lucemburského holdingu hodnotí jako v Nizozemsku zdanitelné a celou strukturu jako umělou a zaměřenou především na to, aby se společnost vyhnula dani. Soud dospěl k tomuto závěru použitím dvou testů. Zaprvé, test vyhýbání se daňovým povinnostem: ten byl splněn, protože vložení společnosti, daňového rezidenta Lucemburska, mezi společníka, který je daňovým rezidentem ve třetí zemi (Švýcarsku), a nizozemskou společnost bylo dle soudu umělou konstrukcí (vložená společnost neměla reálnou podstatu). Za druhé, v rámci podnikatelského testu soud dospěl k závěru, že podíl v nizozemské společnosti není obchodním aktivem daňového poplatníka, nýbrž pouze investicí, tj. společnost nezajišťuje žádné funkce nebo služby a je čistým holdingem.

Doporučujeme zhodnotit toky dividend, úroků a licenčních poplatků ve vaší společnosti / skupině, pokud narazíte na jakékoli nejasnosti, neváhejte nás kontaktovat.