Ústavní soud potvrdil ústavní ochranu advokátního tajemství v daňovém řízení
Ochrana důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem se uplatní i v daňovém řízení a představuje ústavní limit pro postup správce daně při dokazování, potvrdil v nedávném rozhodnutí Ústavní soud.
Případ se týkal společnosti, která uplatnila odměnu za právní služby poskytované externím advokátem jako daňově účinný náklad. Správce daně zpochybnil skutečné poskytnutí a rozsah služeb advokáta a požadoval podrobnější informace o jednotlivých právních úkonech, jejich obsahu a vazbě na účtovanou odměnu. Daňový subjekt namítal, že další konkretizace by vedla k odhalení skutečností chráněných advokátním tajemstvím, a požadované informace proto neposkytl. Stejně postupovala i advokátní kancelář, kterou správce daně k poskytnutí informací vyzval.
Správce daně uzavřel, že společnost neunesla své důkazní břemeno a náklad vyloučil jako nedaňový, což následně potvrdil i odvolací orgán. Až z jeho rozhodnutí se přitom společnost dozvěděla, že své důkazní břemeno mohla unést i jinak. Tedy aniž by správci daně poskytla dokumenty chráněné advokátním tajemstvím.
Správní soudy se následně ztotožnily se závěrem daňových orgánů. Námitku advokátního tajemství přitom odmítly s tím, že tato ochrana nezbavuje daňový subjekt povinnosti prokázat daňovou uznatelnost výdajů a že správce daně požadoval pouze informace nezbytné k ověření existence a rozsahu poskytnutých služeb.
Případ se dostal k Ústavnímu soudu, který však v nálezu sp. zn. IV. ÚS 925/26 zdůraznil, že při posuzování důkazního břemene nelze odhlížet od specifické povahy advokátního tajemství. Jeho ochrana je zaručena Listinou základních práv a svobod a uplatní se i v daňovém řízení. Správce daně sice může formulovat vážné a důvodné pochybnosti o tvrzeních daňového subjektu a požadovat jejich vyvrácení, nemůže však trvat na způsobu dokazování, který by fakticky vedl k odkrytí komunikace mezi advokátem a klientem.
Daňový subjekt proto nelze stavět před volbu, zda zachová ochranu advokátního tajemství, nebo unese důkazní břemeno. Správce daně mu musí umožnit prokázat poskytnutí služeb například předložením dokumentů, na které se advokátní tajemství nevztahuje, poskytnutím redigovaných výstupů či neutrálním popisem poskytnutých služeb.
Nález tak potvrzuje, že advokátní tajemství představuje i v daňovém řízení ústavní limit dokazování, který musí správce daně při výkonu svých pravomocí respektovat. Současně však advokátní tajemství samo o sobě nezakládá daňovou uznatelnost výdajů. Daňový subjekt musí dokázat relevantní skutečnosti prokázat jiným způsobem, aniž by se musel této ochrany vzdát.