Vyjasnění pravidel pro rozdělování zisku kapitálových společností

Za účinnosti obchodního zákoníku se Nejvyšší soud přikláněl k závěru, že po uplynutí lhůty pro svolání valné hromady za účelem schválení řádné účetní závěrky již taková závěrka nemůže být podkladem pro rozhodnutí o rozdělení zisku kapitálové společnosti. Konec lhůty šesti měsíců počítaných od posledního dne účetního období byl vnímán jako nejzazší termín, kdy mohou sloužit výsledky řádné účetní závěrky jako věrný obraz účetnictví, na jehož základě mohou společníci (respektive akcionáři) kvalifikovaně rozhodnout o rozdělení zisku. V poměrech nového soukromého práva (zákon o obchodních korporacích) začal mezi odbornou veřejností rezonovat názor, že se tato judikaturní pravidla neuplatní. O této očekávané změně výkladu jsme informovali již v roce 2017. Závěr nakonec posvětilo aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 27 Cdo 3885/2017. Od 1. ledna 2014 tak řádná účetní závěrka za předchozí účetní období může sloužit jako podklad pro rozdělení zisku v zásadě až do konce následujícího účetního období.

Na rozdíl od předchozí úpravy totiž zákon o obchodních korporacích výslovně upravuje tzv. insolvenční test, jehož aplikace by měla sama o sobě postačovat pro dosažení cíle sledovaného dnes již překonanou judikaturou. Tím byla mimo jiné snaha zabránit vyvedení zdrojů ze společnosti na úkor jejích věřitelů. Ve svém důsledku představuje insolvenční test omezení pro výplatu zisku a prostředků z jiných vlastních zdrojů (a záloh na ně), pokud by si tím společnost přivodila úpadek. Za dodržení tohoto omezení je odpovědný statutární orgán, jehož členové jsou v rámci výkonu své funkce povinni jednat s péčí řádného hospodáře. Pro úplnost dodejme, že jinými vlastními zdroji společnosti jsou míněny položky jejího vlastního kapitálu mimo zisk a základní kapitál, to znamená především emisní ážio, kapitálové fondy a snížení základního kapitálu.

V předmětném rozhodnutí byl překonán také další judikaturní závěr, podle něhož nemohla valná hromada společnosti stanovit podíl členů jejích orgánů na zisku (tzv. tantiéma), aniž by bylo schváleno rozdělení alespoň části zisku mezi společníky, respektive akcionáře (dividenda).

Nadále však platí, že právo podílet se na zisku kapitálové společnosti je jedním ze základních práv společníka (akcionáře). Vytvoří-li tak společnost zisk, může valná hromada rozhodnout o jeho nerozdělení mezi společníky (akcionáře) pouze z důležitých důvodů, a to navíc pouze, respektuje-li zákaz zneužití většiny hlasů. Důležitými důvody budou například ustanovení zakladatelského právního jednání, která určují, že část zisku má být rozdělena mezi členy orgánů společnosti, její zaměstnance nebo přidělena do fondu zřízeného na základě zakladatelského právního jednání. Společníkům (akcionářům) ale nemusí být vyplacena ani zbývající část zisku, která nebude použita dle pravidel určených v zakladatelském právním jednání. Lze tak ale opět učinit jen z důležitých důvodů, jimiž mohou být hospodářská situace společnosti nebo očekávané budoucí výdaje, které vyžadují vytváření patřičných rezerv. V případě akciové společnosti musí být tyto důvody uvedeny v pozvánce na valnou hromadu.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu otevírá cestu k celé řadě možností, jak naložit se ziskem kapitálové společnosti. Zároveň ale s sebou nese poměrně vysoké nároky na statutární orgány těchto společností. Nedodržení pravidel pro výplatu zisku by totiž mělo být posuzováno jako porušení péče řádného hospodáře.