Zneužití práva v oblasti nájmu nemovitých věcí a DPH
Městský soud v Praze rozhodl v otázce rozlišení nájmu nemovitosti a ubytovací služby a dopadu na režim DPH. V daném případě uzavřel, že se jednalo o zneužití práva.
Spor se týkal obchodního případu, kdy společnost nakoupila bytové jednotky za účelem pronájmu jiné společnosti. Tato jiná společnost jednotky dále podnajímala třetí společnosti, která je přenechávala svým zaměstnancům k užívání. Podnájemce klasifikoval přenechání bytových jednotek zaměstnancům jako ubytovací službu a odváděl DPH na výstupu. Všechny tři společnosti uplatňovaly nárok na odpočet DPH.
Podstatou sporu bylo, zda nešlo mezi společnostmi o uspořádání vztahů za účelem získání daňové výhody a zda jednání vlastníka bytových jednotek nenaplnilo znaky zneužití práva. V této souvislosti se městský soud zabýval otázkou, zda se skutečně jednalo o zdanitelnou ubytovací službu, anebo o nájem nemovitosti, který je od DPH osvobozen. Nejvyšší správní soud už dříve judikoval, že nájmem se rozumí převod práva užívat nemovitost způsobem, jako kdyby byl nájemce jejím vlastníkem, a to na sjednanou dobu a za úplatu. Nájem nemovitosti je činností relativně pasivní, která nezahrnuje další doplňkové služby.
Městský soud vzal v potaz, že zaměstnanci užívali bytové jednotky dlouhodobě (minimálně několik měsíců). Úplata byla sjednána částkou za lůžko a den, ale zaměstnanci mohli užívat celou bytovou jednotku včetně příslušenství a měli na dané adrese trvalý pobyt. Nebyly jim poskytovány služby typické pro ubytovací služby, jako je úklid či servis ve formě hygienického vybavení, a nebyl jim ani účtován místní poplatek z ubytovací kapacity. Vstup do bytového domu byl vybaven zvonky pro jednotlivé bytové jednotky, což také není typické pro ubytovací službu. Soud rovněž poukázal na skutečnost, že v katastru nemovitostí je uvedeno využití jednotek jako „byt“.
Soud proto vyhodnotil službu jako nájem, neboť společnost neprokázala poskytnutí doplňkových služeb uživatelům bytových jednotek, a dal tedy za pravdu správci daně. Zároveň celý obchodní řetězec vyhodnotil jako uměle vytvořený za účelem získání daňové výhody s tím, že byly naplněny podmínky pro zneužití práva definované rozsudkem Evropského soudního dvoru C-255/02 (Halifax). Potvrdil tak rozhodnutí správce daně o zamítnutí nároku na odpočet DPH.