NSS: u reklamních služeb nerozhoduje množství důkazů, ale jejich vazba na sjednané plnění
Daňový subjekt nemusí u opakované reklamy prokazovat každé jednotlivé zobrazení. Rozsáhlý soubor různorodých důkazů totiž automaticky neprokazuje daňovou uznatelnost reklamních nákladů. Z dokumentace musí být možné určit, ke kterým sjednaným formám reklamy se jednotlivé důkazy vztahují a zda v souhrnu prokazují uskutečnění plnění v podstatných parametrech sjednaného rozsahu.
Spor u Nejvyššího správního soudu (NSS) se týkal nákladů na reklamní a propagační služby při basketbalových zápasech. Společnost předložila fotografie, videozáznamy a televizní záznamy utkání, snímky z webových stránek a sociálních sítí, údaje o jednotlivých zápasech a časových úsecích, svědecké výpovědi i další důkazní prostředky. Podstatné však nebylo samotné množství dokumentace, ale její vypovídací hodnota ve vztahu ke konkrétním formám reklamy sjednaným ve smlouvě.
NSS zdůraznil, že podle zákona o daních z příjmů je rozhodující, zda daňový subjekt prokáže, že náklad za dané plnění skutečně vynaložil a že toto plnění obdržel v deklarovaném rozsahu. Samotné formální nedostatky smlouvy přitom automaticky neznamenají neunesení důkazního břemene. Smlouva nemusí popisovat každý jednotlivý reklamní úkon, musí však spolu s dalšími podklady umožnit určit podstatné parametry sjednaného plnění.
U opakovaně prezentované reklamy proto není nutné prokazovat každé jednotlivé zobrazení. Za konkrétních okolností může postačovat reprezentativní vzorek důkazů. Ten však musí dostatečně vypovídat o tom, jaké formy propagace byly uskutečněny, v jakém období a zda alespoň v podstatných parametrech odpovídaly sjednanému rozsahu. Nestačí tedy pouze doložit, že určitá reklama existovala, pokud z podkladů není patrné, ke které části smluvního plnění se vztahovala.'
Rozsudek rovněž připomíná, že závěry z obdobných předchozích případů nelze automaticky přebírat. Dřívější rozhodnutí správních soudů může poskytnout obecné právní měřítko, dostatečnost důkazů je ovšem nutné vždy posoudit podle konkrétní smlouvy, sjednaných forem reklamy a skutečně předložené dokumentace.
Doporučujeme tedy vhodné důkazy o reklamních službách nejen průběžně shromažďovat, ale také je systematicky přiřazovat k jednotlivým formám plnění sjednaným ve smlouvě a v relevantních případech ke konkrétním časovým úsekům. Dokumentace by měla v souhrnu vést k tomu, že na jejím základě lze ověřit obsah, rozsah a období poskytnuté reklamy.