Co všechno finanční úřad zjistí od vaší banky?

Daňový řád do určité míry prolamuje bankovní tajemství a bankám jednoznačně ukládá povinnost poskytnout finančnímu úřadu na výzvu čísla účtů, údaje o jejich majitelích, stavech a pohybech peněžních prostředků na těchto účtech nebo také údaje o poskytnutých úvěrech. Tyto informace potom správce daně může použít nejen při vymáhání daňových nedoplatků, ale i při doměření daně. Správce daně však v praxi často po bankách požaduje mnohem více informací, například jména osob s dispozičními právy k účtu, detaily k internetbankingu, nebo používané kontaktní údaje majitele účtu.

V nedávném případu (4 Afs 177/2016) se Nejvyšší správní soud (NSS) zabýval právě takovým případem, kdy správce daně požadoval mimo jiné i údaje o disponentech vybraného účtu, e-mailovou adresu a telefonní číslo používané v rámci vzdáleného přístupu k účtu. Banka tyto informace opakovaně odmítla poskytnout, za což jí správce daně uložil pokutu. Celý případ nakonec doputoval až k NSS, který se postavil na stranu bankovního tajemství. Soudci jednoznačně uzavřeli, že banka (či jiný poskytoval platebních služeb) je povinna poskytnout pouze zákonem výslovně vyjmenované údaje. Jejich výčet přitom nelze pouhým výkladem rozšiřovat. NSS explicitně potvrdil, že údaje o disponentech s účty finanční úřad není oprávněn požadovat.

Soud se takto částečně vymezil proti snahám správců daně vymáhat nejen po bankách stále větší množství informací o daňových poplatnících. Informační povinnost vůči správci daně totiž nepostihuje jen banky, ale v zásadě veškeré subjekty, které mají informace důležité pro správu daní. O oné důležitosti v praxi rozhoduje často jen finanční úřad. Zmíněný rozsudek však dokládá, že obrana proti přehnaným požadavkům správce daně na poskytnutí informací se může vyplatit.