Média byla v minulých dnech plná zpráv o tom, že Evropský parlament (EP) schválil směrnici o autorském právu na internetu. Objevovaly se dokonce články o ohrožení svobody na internetu či přímo o konci současné podoby internetu. Co se skutečně stalo?
Předně je třeba uvést, že hlasování v EP nebylo hlasováním konečným. Jednalo se „pouze“ o schválení vyjednávací pozice EP do takzvaného trialogu, tedy do vyjednávání mezi Evropskou komisí, EP a členskými státy o finálním znění směrnice. Je však pravděpodobné, že finální znění se od nynějšího již nebude příliš lišit. Co tedy EP schválil?
Vedle ustanovení upravujících vytěžování textů a dat pro účely vědeckého výzkumu nebo zachování kulturního dědictví poutaly největší pozornost ustanovení čl. 11 a 13. V souvislosti s těmito články se objevovala i taková označení jako daň z odkazu (link tax) nebo zabiják memů (meme killer).
Článek 11 směrnice zavádí zcela nové právo vydavatelů periodických publikací získat spravedlivou a přiměřenou odměnu za digitální užití svých tiskových publikací ze strany poskytovatelů služeb typu informační společnosti, tj. typicky Google či Seznam.cz. Podle tohoto článku by Google neměl uveřejnit ve výsledcích vyhledávání titulek a perex vyhledávaného článku, aniž by k tomu měl patřičnou licenci od vydavatele. Přes chvályhodný záměr však nelze v návrhu nevidět rizika. Tím nejzásadnějším může být zkušenost z Německa a Španělska, kde uvedené právo v minulosti zavedli. V Německu tato právní úprava vedla k až 40% poklesu návštěvnosti stránek, které se přestaly objevovat ve vyhledávání, protože Google odmítal hradit jakékoli licenční odměny a raději články přestal ve výsledcích zobrazovat. Výsledkem bylo, že skupina více než 200 vydavatelů VG Media, která zahrnuje i takové giganty, jako jsou Axel Springer nebo Handelsblatt Media Group, poskytla Googlu licence zdarma. Je tak otázkou, zda stejný výsledek nebude mít i tato celoevropská úprava.
Druhý z kontroverzních článků upravuje online sdílení děl chráněných autorským právem, typicky na YouTube či Facebooku. Doposud podle tzv. eCommerce směrnice platí, že za sdílený obsah jsou primárně odpovědní uživatelé, kteří obsah sdílejí. Provozovatel stránky má povinnost obsah odstranit až ve chvíli, kdy se dozví o jeho protiprávnosti. V praxi tak musí nositel práv (např. producent v případě filmu) sám monitorovat sdílené soubory a upozornit provozovatele, že jsou na jeho stránkách umístěny nelegální soubory. Navrhovaná směrnice tento systém zcela odstraňuje a výslovně uvádí, že tím, kdo dává díla k dispozici veřejnosti, tedy užívá díla ve smyslu autorského zákona, jsou poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online. Směrnice pak opět výslovně uvádí, že z tohoto důvodu musí poskytovatelé uzavřít spravedlivé a přiměřené licenční dohody s držiteli práv. Pokud by takové licenční smlouvy uzavřít nechtěli, nesmí díla chráněná autorským právem sdílet.
Ani čl. 13 není bez rizik. Již samotná definice „poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online“ vzbuzuje nejasnosti. Především není zřejmé, jak se bude nakládat s eCommerce směrnicí, jejíž ustanovení jsou s novou směrnicí v rozporu. Otázkou pak také je, jak budou provozovatelé svým uživatelům bránit ve sdílení chráněného obsahu. Pouze velcí provozovatelé typu YouTube mají prostředky k vyvinutí filtračního systému – YouTube jej nazývá Content ID a ani ten není bez chyb. Na začátku letošního roku systém Content ID označil jako autorskoprávně závadných 10 hodin šumu nahraných na YouTube. Důvodem bylo, že závadný šum je totožný s již dříve nahraným šumem. Ať už bude finální znění směrnice jakékoli, je zřejmé, že se její dopady projeví v životě každého běžného uživatele internetu.
Směrnici a jejímu dalšímu vývoji v rámci legislativního procesu se i nadále budeme věnovat. Vývoj můžete sledovat rovněž na novém blogu advokátní kanceláře KPMG Legal. Vedle autorského práva se zde budeme zabývat i otázkami duševního vlastnictví, ochrany soukromí a osobních údajů a také informačními technologiemi.