Je onemocnění koronavirem pracovní úraz nebo nemoc z povolání?
Podle zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Stejná pravidla platí pro nemoc z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, při kterých tato nemoc vzniká. V této mimořádné situaci často vyvstávají dotazy, zda onemocnění zaměstnance COVID-19 lze kvalifikovat jako pracovní úraz nebo jako nemoc z povolání.
Zákoník práce říká, že „Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (…). Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět (…)“.
Podle našeho názoru nákaza zaměstnance COVID-19 nenaplňuje definici pracovního úrazu.
Stanoviska k otázce, zda se může jednat o nemoc z povolání, už tak jednoznačná nejsou. Podle našeho názoru v současné chvíli nelze s určitostí říci, že na onemocnění COVID-19, alespoň u některých profesí, jako na nemoc z povolání nelze/nebude možno pohlížet. Nemoci z povolání jsou uvedeny v příloze nařízení vlády stanovujícího seznam nemocí z povolání. Jsou definované jako „nemoci vznikající nepříznivým působením chemických, fyzikálních, biologických nebo jiných škodlivých vlivů, pokud vznikly za podmínek uvedených v seznamu nemocí z povolání“. Nařízení uvádí výčet nemocí, u nichž se uznává jejich profesionální původ, pokud zaměstnanec konal práci v podmínkách, z nichž příslušná nemoc vzniká. Nákaza COVID-19 v nařízení uvedená není. Nicméně jsou tam uvedené nemoci přenosné a parazitární nebo nemoci týkající se dýchacích cest, plic. Současně z pokynů Světové zdravotnické organizace (WHO) mimo jiné vyplývá, že „uznat právo na kompenzační, rehabilitační a léčebné služby, pokud je zaměstnanec vystaven expozici COVID-19 na pracovišti, což je považováno za pracovní expozici nákaze, a onemocnění by mělo být považováno za nemoc z povolání“. I v případě, že by onemocnění COVID-19 bylo uznáno jako nemoc z povolání, vyvstává otázka prokazování, že k němu došlo právě v důsledku práce u zaměstnavatele.
Závěr, že onemocnění COVID-19 nelze považovat za pracovní úraz, je dle našeho názoru i dle názoru odborné veřejnosti poměrně jednoznačný. Na závěr ohledně nemoci z povolání bude nutné vyčkat na stanovisko příslušných orgánů, příp. na rozhodnutí soudů. Posouzení se může lišit i v závislosti na konkrétní profesi. Závěr o nemoci z povolání bude pravděpodobnější například u zaměstnanců nasazených do boje s epidemií, jako jsou zdravotníci, hasiči, policisté apod. Pokud by nákaza COVID-19 byla uznána za nemoc z povolání, související náhradu škody by měl povinnost hradit zaměstnavatel a měla by být kompenzována ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání (tzv. pojištění odpovědnosti Kooperativa).