Judikatura vymezuje mantinely pro stanovení místních koeficientů daně z nemovitých věcí
Pokud se obec rozhodne zavést místní koeficient pro vymezené nemovité věci, musí jej od 1. ledna 2025 stanovit opatřením obecné povahy. První vlna soudních sporů již ukazuje, jaké požadavky soudy kladou na tato opatření, aby nebyla diskriminační. Obec totiž může vymezeným nemovitým věcem prostřednictvím místního koeficientu celkovou zátěž daní z nemovitých věcí jak snížit (koeficient 0,5), tak ale i významně zvýšit (koeficient 1,1–5).
První soudní rozhodnutí – např. 1 Afs 82/2025-33 (Lovosice) – potvrdila, že obce mohly tato opatření přijímat již v průběhu roku 2024, přestože příslušné zmocnění nabylo účinnosti až od 1. ledna 2025. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že takový postup nebyl nezákonný, pokud se opatření fakticky uplatnilo až pro zdaňovací období roku 2025. Tento závěr se následně promítl do celé řady dalších sporů – např. 5 Afs 237/2025-46 (Opatovice).
Z dosavadní judikatury současně vyplývá, že soudy jsou při přezkumu těchto opatření poměrně zdrženlivé. Opakovaně zdůrazňují, že stanovení místního koeficientu představuje výkon samostatné působnosti obce a že soudům nepřísluší nahrazovat politické rozhodování zastupitelstev vlastními úvahami.
Tato autonomie obcí však nemůže být neomezená. Ve více rozhodnutích – např. 22 Afs 257/2025-71 (Řepov) a 7 Afs 232/2025-41 (Cheb) – správní soudy zdůraznily, že zvýšené daňové zatížení se musí zakládat na objektivních a přezkoumatelných kritériích, aby bylo možné ověřit, že není výsledkem diskriminace či svévole. Obec proto musí být schopna vysvětlit nejen to, jaký cíl sledovala, ale i proč vybrala pro zavedení vyššího místního koeficientu právě konkrétní nemovité věci.
Samotný odkaz na existenci externalit není dostatečný
Soudy přitom obecně akceptují argumentaci založenou například na existenci negativních externalit. Za legitimní důvody považují zejména zvýšenou dopravní zátěž, emise, hluk, prašnost, vyšší nároky na infrastrukturu či zásahy do krajinného rázu. Z rozhodovací praxe je však patrné, že samotný odkaz na existenci negativních externalit nepostačuje. Obec by měla identifikovat objektivní a přezkoumatelná kritéria, na jejichž základě zatížila vybrané nemovité věci vyšším místním koeficientem.
Proto v případech, kde nebylo z opatření zřejmé, proč byly vybrány právě určité nemovité věci, soudy opatření rušily – např. 21 Afs 203/2025-38 (Zápy), 66 A 10/2026-79 (Veselí nad Moravou).
Zvlášť přísný postoj pak soudy uplatňovaly v situacích, kdy opatření ve skutečnosti dopadala jen na velmi omezený okruh vlastníků nebo dokonce na jediný subjekt – např. 4 Afs 214/2025-42 (Hronov). V takových případech kladl soud výrazně vyšší požadavky na kvalitu odůvodnění, aby se zamezilo riziku selektivního a diskriminačního přístupu.
Zajímavým závěrem dosavadní judikatury je rovněž skutečnost, že soudy zpravidla nepožadují podrobné odůvodnění samotné výše zvoleného koeficientu. Pokud se obec pohybuje v mezích zákonem stanoveného rozpětí (0,5–5), jde primárně o politické rozhodnutí zastupitelstva, za které nesou odpovědnost volení zástupci obce. Přezkum se proto soustředí především na otázku, zda obec vybrala zatížené nemovité věci zákonným a nediskriminačním způsobem.
Dosavadní rozhodnutí tedy naznačují poměrně jasný směr. Obce mohou nový nástroj aktivně využívat a soudy jim ponechávají značný prostor pro vlastní uvážení. Současně však musí umět transparentně vysvětlit, jaká kritéria použily při výběru nemovitých věcí. A právě z důvodu nedostatečného odůvodnění kritérií soudy některá rozporovaná opatření již zrušily.