Zpět na výpis

Kde jsou hranice daňového postihu „švarcsystému“?

V posledních letech Nejvyšší správní soud několikrát judikoval ve prospěch přísnějšího zdanění příjmů pocházejících z činností vykonávaných osobami samostatně výdělečně činnými v tzv. „švarcsystému“. V rozhodnutí z února 2018 nicméně poněkud přibrzdil tendence některých krajských soudů posuzovat každou dlouhodobější obchodní spolupráci s prvky exkluzivity jako zastíraný pracovní poměr.

V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud zkoumal znaky závislé činnosti v oblasti stavebnictví. Daňový subjekt, jako poskytovatel stavebních prací, spolupracoval dlouhodobě se stejnými subdodavateli, přičemž pro většinu z nich představoval tento druh spolupráce jediný zdroj příjmů. Tito subdodavatelé, většinou drobní živnostníci, zedníci či pomocní dělníci, vykonávali práci na základě ústních smluv o dílo. Výše jejich odměny závisela primárně na množství odvedené práce s určitým přihlédnutím k ziskovosti daného projektu.

Krajský soud shodně s finanční správou označil předmětný typ spolupráce za zastírání skutečného stavu. Potvrdil přitom platební výměry, v nichž byla daňovému subjektu doměřena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, kterou měl jako plátce odvádět. NSS se s tímto závěrem neztotožnil a zdůraznil, že ačkoliv daňové posouzení situace vychází ze skutečného obsahu právních vztahů, při hodnocení smluvních ujednání, u nichž nejsou žádné pochybnosti co do svobody projevené vůle obou smluvních stran, je namístě zdrženlivost. Pokud tedy povaha činnosti v rovině soukromého práva umožňuje více alternativ smluvního uspořádání (zde smlouva o dílo i pracovní smlouva), měla by finanční správa typ spolupráce zvolený smluvními stranami primárně respektovat. Volba smluvního nastavení přitom může zohledňovat i daňové efekty.

Z rozhodnutí plyne, že při „překlasifikaci“ obchodního vztahu na závislou činnost je nutno relevantně prokázat, že jde o zastřený právní stav nebo o zneužití práva. K tomuto v daném případě nedošlo, neboť zde chyběly podstatné znaky závislé činnosti. NSS při zjišťování skutkového stavu (i s ohledem na ústní smlouvy) vycházel zejména z výslechů dotčených osob. Zdůraznil přitom také nutnost posouzení individuálních skutkových okolností, když odmítl paušální tvrzení, že veškeré vztahy přesahující délku šesti měsíců je nutno vnímat jako dlouhodobé. NSS rovněž konstatoval, že finanční závislost smluvního partnera na jiném je v obchodních vztazích běžná a nečiní z tohoto vztahu sama o sobě závislou činnost. Spolupráce v daném případě nijak nevybočovala z rozumného uspořádání společenských vztahů, a proto nemohlo dojít ke zneužití práva.

Rozhodnutí NSS potvrzuje důležitost správného nastavení smluvních vztahů, v jejichž rámci je klíčové komplexně zhodnotit jak právní, tak daňové aspekty spolupráce. Zásadním prvkem je přitom také vzájemné porozumění smluvních stran vzhledem k podstatě vztahu, neboť soudy v rámci hodnocení svědeckých výpovědí často posuzují i vnímání spolupráce a závislosti ze strany dodavatelů.