Konečně rozumnější přístup NS k povinnosti převzít zaměstnance?
Nejvyšší soud (NS) zaměstnavatele nedávno pořádně vystrašil. Konstatoval, že v případě, kdy navážou na výkon činnosti dříve provozované jiným podnikatelem, mohou mít povinnost převzít jeho zaměstnance, aniž by to okolnosti transakce jakkoli naznačovaly. Jeho poslední rozhodnutí však napovídá, že se NS rozhodl široký a pro praxi velmi problematický výklad korigovat.
Povinnost zaměstnavatelů převzít v určitých situacích zaměstnance svého předchůdce upravuje zákoník práce. Stanoví, že přechod zaměstnanců nastává tehdy, dochází-li k převodu činnosti či úkolů zaměstnavatele, případně jejich části, k jinému zaměstnavateli. Poměrně abstraktní formulace působí společnostem v praxi problémy. Mnohdy ani nevědí, že povinnost převzít zaměstnance mají, respektive že zaměstnance skutečně převzali – přechod totiž nastává automaticky bez nutnosti jakékoli zvláštní dohody. Zaměstnanci se tak mohou na nic netušícího nástupce zaměstnavatele kdykoli obrátit s žádostí, aby jim přiděloval práci nebo nahradil mzdu za dobu, kdy jim výkon práce neumožnil – třeba právě proto, že nevěděl, že je převzal.
Česká úprava je implementací evropské směrnice, kterou bohatě vykládá judikatura Soudního dvora Evropské unie (SDEU). Soudní výklad české regulace je však širší než směrnice požaduje. SDEU totiž rozsah transakcí, s nimiž je přechod zaměstnanců spojen, omezil na případy, kdy mezi zaměstnavateli dochází k převodu „hospodářské jednotky“. Tu většinou tvoří hmotné vybavení potřebné k provozu podniku. V případě činností, k nimž nejsou hmotné statky potřeba, pak jednotku představuje skupina pracovníků, speciálně a trvale přidělená k výkonu určitého úkolu.
NS kritérium převodu hospodářské jednotky až dosud ignoroval. Zda dochází k převzetí vybavení či organizované skupiny zaměstnanců, považoval za irelevantní. Stačilo mu, aby nový subjekt pokračoval v obdobné činnosti či úkolech, jaké dříve vykonávala jiná osoba. Povinnost převzít zaměstnance tak konstatoval například i mezi provozovateli kavárny, kteří si postupně pronajali tentýž prostor v obchodním centru, i když si mezi sebou nepředali žádné zařízení. V nejnovějším rozhodnutí se však NS k závěrům SDEU o nutnosti převodu hospodářské jednotky přihlásil.
Pro zaměstnavatele je to pozitivní zpráva – zúží se okruh situací spojených s převodem zaměstnanců. Připuštění aplikace početných rozsudků SDEU na české právní poměry pak může pomoci při řešení situací, se kterými se tuzemské soudy ještě nesetkaly. Lze proto jen doufat, že rozhodnutí není ojedinělým výstřelkem, ale nastoluje nový stabilní výklad.
Nadále však platí, že k převodu zaměstnanců bude docházet nejen v případě přeměn nebo prodeje (části) podniku, při kterých zúčastněné společnosti s povinností převzít zaměstnance již běžně počítají, ale také v případech, kdy je převod méně evidentní. Například při převzetí zakázky, kterou dříve zajišťoval jiný dodavatel, nebo při převodu jednotlivých částí obchodního majetku podnikatele. Judikatura NS ani SDEU totiž nevyžaduje, aby mezi navazujícími zaměstnavateli existoval přímý vztah, ani aby na sebe provádění předmětné aktivity ze strany převodce a nabyvatele časově plynule navazovalo. Před přijetím obdobného obchodního rozhodnutí proto doporučujeme konzultovat pracovněprávní důsledky s právními poradci.