KOOV objasňuje režim DPH u zaměstnaneckých benefitů a otázku symbolické úplaty ponechává otevřenou
Koordinační výbor Komory daňových poradců a Generálního finančního ředitelství nedávno projednával příspěvek zaměřený na režim DPH u zaměstnaneckých benefitů. Předmětem diskuse stala také otázka symbolické úplaty za zdanitelné plnění. Závěry potvrdily, že pokud je benefit zaměstnanci poskytován bezplatně a slouží k jeho osobním potřebám, nevzniká u přijatých plnění primárně nárok na odpočet DPH (případně je nutno v některých případech odvést DPH na výstupu z hodnoty takového benefitu).
V situacích bezplatného poskytnutí je vždy nezbytné posoudit, zda u takového plnění převažují soukromé potřeby zaměstnanců, nebo jeho poskytnutí slouží potřebám zaměstnavatele a jeho ekonomické činnosti. To bude zásadní zejména u plnění, která zákon o daních z příjmů zahrnuje pod pojem „plnění zaměstnavatele na vytváření a dodržování pracovních podmínek pro výkon práce“. GFŘ je na rozdíl od předkladatelů příspěvku přesvědčeno, že v daném případě nelze automaticky považovat plnění zahrnovaná do této kategorie za plnění, která nemají charakter soukromé spotřeby. Dle jeho názoru je tak i v těchto případech nutno individuálně posoudit, kdy převažuje složka soukromé spotřeby a kdy naopak převládá požadavek na výkon činnosti zaměstnavatele. To může být zásadní i v případech, které „Informace ke zdaňování benefitů a jiných plnění poskytovaných zaměstnavateli“ do této kategorie pro účely daně z příjmů fyzických osob výslovně zahrnuje (například poskytnutí sportovního vybavení typu kulečníkových stolů, horolezeckých stěn apod.).
Druhá část příspěvku se zabývá benefity poskytovanými za úplatu. Ze závěrů jednoznačně vyplývá, že v případech, kdy je plnění vůči zaměstnanci poskytováno za úplatu, je základem pro odvod DPH výše této úplaty (výjimku od 1. ledna 2025 představuje dodání nemovité věci). Zároveň u přijatých zdanitelných plnění vzniká zaměstnavateli nárok na odpočet. Skutečnost, že úplata přijatá od zaměstnance je případně (i výrazně) nižší než hodnota nakoupeného plnění, není obvykle pro uplatnění DPH rozhodná.
Výjimkou by však dle ustálené judikatury mohla být situace, kdy by cena (výše úplaty od zaměstnance) byla v symbolické rovině. V takovém případě by pak plnění mohlo být překlasifikováno na plnění bez úplaty a nárok na odpočet u přijatého plnění by nebylo možno uplatnit. Zásadní otázkou je, co představuje symbolickou úplatu, respektive jaká výše úplaty by již neměla být za symbolickou považována. Příspěvek ve svých východiscích předpokládal, že symbolickou úplatou nebude v souladu s dřívějším rozhodnutím Soudního dvora EU C-267/15 Gemeente Woerden úplata ve výši 10 % nákladů vynaložených na plnění. Tento obecný předpoklad však Finanční správa neakceptovala s tím, že je vždy nutno vycházet z okolností konkrétního případu a hranici symbolické úplaty tak nelze obecně stanovit.
Zejména tento závěr zásadním způsobem přesahuje diskutovanou problematiku zaměstnaneckých benefitů. V případě, kdy je úplata sjednaná za poskytnuté plnění (nejen vůči zaměstnancům, ale i v případě standardních dodavatelských vztahů) výrazně nižší než náklady vynaložené na takové plnění, doporučujeme otázku uplatnění DPH předem posoudit a ověřit případné dopady v této oblasti.