Z judikatury
2. 4. 2019

Návod na určení skutečného vlastnictví: druhý díl

Soudní dvůr EU rozhodl v několika případech ve věci skutečného vlastnictví pro účely evropských směrnic. V daných soudních sporech se zpravidla jednalo o holdingové společnosti jakožto příjemce dividendových a úrokových plateb a o aplikaci osvobození od srážkové daně na tyto platby. Rozsudky Soudního dvora EU a stanoviska generální advokátky se značně liší.

Diana Marková
Ondřej Furda

Jak jsme zmiňovali v dubnu 2018, ve všech dotčených případech požádal dánský rezident správce daně o osvobození výplaty dividend/úroků od srážkové daně v souladu se směrnicí o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností („směrnice P/S“), případně směrnicí o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států („směrnice I/R“). Dánský správce daně však žádosti zamítl s tím, že přijímající entita je v této struktuře pouze „průtoková“, a proto ji nelze považovat za skutečného vlastníka přijatých dividend/úroků. V této souvislosti následně dánské soudy položily Soudnímu dvoru EU („SDEU“) předběžnou otázku, zda dánský správce daně může použít koncept skutečného vlastníka a na jeho základě odepřít výhody vyplývající ze směrnic I/R a P/S. Zároveň se dánské soudy dotázaly, zda je možné pro účely interpretace konceptu skutečného vlastníka použít komentář k Modelové smlouvě OECD nebo příslušná ustanovení jednotlivých smluv o zamezení dvojímu zdanění mezi danými státy.

Ve svých rozsudcích (C-116/16, C-115/16) SDEU uvedl, že osvobození úrokových plateb od jakýchkoliv daní stanovených směrnicí I/R je omezeno pouze na skutečné vlastníky těchto úroků. Ty definoval jako entitu, která má z obdržených úroků hospodářský prospěch a může svobodně určit, jak budou využity. Tyto příjmy musí proto skutečný vlastník přijímat pouze pro sebe a nikoli pro jinou osobu jako zprostředkovatel.

SDEU v rozporu s názorem generální advokátky uvádí, že k interpretaci skutečného vlastnictví dle směrnic P/S a I/R mohou být využívána znění Modelové smlouvy OECD a její komentáře i příslušné smlouvy o zamezení dvojímu zdanění, jelikož tento pojem z Modelové smlouvy vychází. Na rozdíl od stanoviska generální advokátky uvedl SDEU, že členský stát není povinen identifikovat osobu skutečného vlastníka příjmů, aby mohl odmítnout uznat společnost za skutečného vlastníka příjmů či prokázal zneužití práva.

Pro zneužití práva dle SDEU musí být na jedné straně dán souhrn objektivních skutečností, ze kterých vyplývá, že i přesto, že byly formálně dodrženy podmínky právní úpravy, nebylo dosaženo cíle sledovaného touto úpravou. Na druhé straně musí být prokázán subjektivní znak, který spočívá v záměru získat výhody vyplývající z unijního práva. Takovými skutečnosti může být například existence „průtokových“ společností, které postrádají hospodářské odůvodnění.
V rozporu s názorem generální advokátky absence lokální normy upravující zneužití práva dle SDEU není stěžejní, jelikož vnitrostátní orgán musí aplikovat obecnou zásadu unijního práva, podle níž se právní subjekty nemohou podvodně nebo zneužívajícím způsobem dovolávat unijních právních norem. V této souvislosti dále SDEU potvrzuje, že se nelze dovolávat ani základních svobod EU, pokud dojde ke zneužití práva či podvodu.

 

Sdílet článek
LinkedIn
Webdesign