NSS k pravidlům pro vzájemné zastupování států při udělování schengenských víz
Česká republika nemá své diplomatické zastoupení ve všech zemích, na jejichž občany se vztahuje vízová povinnost. V obdobné situaci se nachází i jiné členské státy schengenského prostoru. To neznamená, že by občané těchto států k nám nebo do jiného členského státu schengenského prostoru nemohli přicestovat. Musí ale počítat s tím, že postupy při posuzování jejich žádostí o vízum nemusí probíhat standardním způsobem.
Podle vízového kodexu by členské státy schengenského prostoru měly mít pro účely udělování schengenských víz svůj konzulát ve všech zemích, na jejichž státní příslušníky se vztahuje vízová povinnost. Žadatelé o vízum by se totiž neměli dostat do situace, kdy budou nuceni vynaložit pro dosažení konzulátu nepřiměřené úsilí. Kodex však připouští i možnost uzavřít dohodu s jiným státem schengenského prostoru pro zastupování v konzulárních a vízových záležitostech. Žadatelům takové aranžmá umožní podat žádost v zemi obvyklého pobytu, aniž by museli vycestovat na konzulát do jiného státu.
Dohoda zpravidla opravňuje zastupující stát nejen k přijetí žádosti, ale i k jejímu posouzení a k rozhodnutí o udělení víza. Pokud je žádost zamítnuta a žadatel proti zamítnutí podá odvolání, vedou odvolací řízení správní orgány státu, jehož konzulát žádost přijal a rozhodl o ní. Odvolací řízení se pak řídí právem tohoto zastupujícího státu. Přesto, že se by se mohlo zdát, že výklad vízového kodexu je v tomto směru poměrně jasný, není tomu tak.
V nedávné době měl možnost se touto otázkou zabývat i NSS. V předmětném sporu podal žadatel o schengenské vízum žádost na Velvyslanectví ČR v Islámábádu, důvodem žádosti byla plánovaná čtrnáctidenní návštěva Slovenska, které v Pákistánu nemá vlastní zastupitelský úřad. V souladu s vízovým kodexem posuzovaly žádost české správní orgány, jež z důvodu nejasností žádost zamítly. Následný proces se dostal až k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí správních orgánů zamítl, neboť podle jeho názoru nebylo velvyslanectví k posouzení důvodů zamítnutí vízové žádosti příslušné a mělo věc postoupit relevantnímu orgánu Slovenské republiky. NSS však s tímto názorem nesouhlasil, přičemž odkázal jak na vízový kodex a dohodu mezi Českou republikou a Slovenskem, tak i na judikaturu Soudního dvora EU a potvrdil, že k vydání rozhodnutí a k následnému přezkumu je příslušný zastupující stát. Zároveň odpověděl kladně na otázku, zda je takový přístup v souladu se základním právem na účinnou soudní ochranu.
Pokud se žadatel rozhodne podat žádost na konzulátu zastupujícího státu a existuje dvoustranná dohoda, musí počítat s tím, že jak samotnou žádost, tak i případné opravné prostředky budou posuzovat orgány tohoto zastupujícího státu, nikoli státu, kam se chystá vycestovat.
Na závěr upozorňujeme, že žádosti o dlouhodobá víza nelze na konzulátu zastupujícího státu podat. O dlouhodobé vízum musí žadatel vždy žádat na místně příslušném konzulátu státu, do kterého chce vycestovat, i kdyby to znamenalo nutnost vycestovat mimo domovský stát.