NSS: norma ztratného a daňová uznatelnost
Otázkou přiměřenosti a změny normy ztratného stanovené poplatníkem a kompenzací mank a přebytků napříč různými druhy zboží se v červenci v rozsudku 1 Afs 77/2025 – 74 zabýval Nejvyšší správní soud (NSS). Kasační stížnost daňového subjektu zamítl.
Zákon o daních z příjmů považuje manka – tedy inventarizační rozdíly, kdy skutečný stav majetku je nižší než stav účetní – za daňově neuznatelné náklady. Ztratné v maloobchodním prodeji (zpravidla ztráta zboží například v důsledku neprokázané krádeže ze strany zákazníků či ztráta hodnoty zboží v důsledku jeho znehodnocení, morálního zastarání a neprodejnosti) se ovšem za manko nepovažuje, a to do ekonomicky zdůvodněné výše stanovené poplatníkem, je tudíž daňově uznatelné.
Podobně si výrobní podniky vytvářejí normy přirozených úbytků materiálu, například vlivem vysychání, odpařování, tuhnutí apod. Taková norma musí odpovídat charakteru podnikání a být obvyklá v daném oboru. Správce daně může v obou případech přiměřenost posoudit a základ daně o případný rozdíl upravit.
V projednávané věci si daňový subjekt (nejznámější česká síť elektroprodejen) původně stanovil normu ztratného ve výši 0,15 % z obratu a správce daně ji akceptoval. Při daňové kontrole však zjistil, že subjekt uplatnil jako daňově uznatelné také náklady převyšující tuto normu. Ztratné totiž ve výsledku nepočítal jako 0,15 % z obratu ale ze schodku mezi manky a přebytky, přičemž pracoval zároveň jak s přebytky na pokladně, tak i s přebytky zboží, směšoval tedy různé druhy majetku, aniž by rozlišoval jejich zaměnitelnost. To správce daně neakceptoval a vyloučil částky převyšující stanovenou normu ztratného (0,15 % z obratu) i nedoložená manka.
V průběhu řízení subjekt opakovaně měnil výpočet a výši normy, přičemž tvrdil, že 0,15 % schodku (manka snížená o přebytky) odpovídá 0,60 % z obratu, nebo že norma je až 1 % z obratu, aby výsledné daňově uznatelné ztratné odpovídalo jeho původnímu výpočtu, v němž nesprávně účtoval nad stanovenou normu. NSS však konstatoval, že nešlo o pouhý přepočet, ale o faktickou změnu stanovené normy, která nebyla řádně zdůvodněna.
Daňový subjekt se rovněž odvolával na průzkum ztratného u jiného subjektu. Soud ale připomněl, že pokud správce daně akceptoval poplatníkem stanovenou normu, není důvod, aby prováděl porovnání s jinými subjekty – tím spíše, pokud je to samotný poplatník, kdo zpětně zpochybňuje vlastní normu kvůli překročení limitu.
NSS zamítl kasační stížnost a potvrdil tak, že norma ztratného musí být ekonomicky odůvodněná a neměnná (leda že se změna řádně odůvodní) a že nelze kompenzovat manka a přebytky mezi různými druhy majetku. Poukázal na odpovědný přístup při stanovení a aplikaci norem ztratného v daňové praxi.