NSS opět krotí správce daně v jeho snaze vybrat daň za každou cenu

V případě společnosti Eli Lilly dospěl správce daně k závěru, že marketingové a distribuční služby, které společnost poskytovala jedné ze zahraničních společností ze skupiny, mají vstupovat do základu daně při prodeji léčiv v tuzemsku. Důvodem bylo, že ve skutečnosti měly být tyto služby poskytovány právě zákazníkům v tuzemsku, a ne společnosti v zahraničí.  

Dle NSS však správce daně a s ním i městský soud zaměnili pojmy „příjemce služby“, tj. ten, kdo si službu objednal a kdo z ní má prospěch, a „příjemce marketingové informace“, tj. ten, na něhož má obsah marketingové služby působit. Zároveň správce daně zapomněl reflektovat komplexitu obchodování na přísně regulovaném trhu s léčivy, jehož se účastní i jiné subjekty, které mohou být ovlivněny danými marketingovými informacemi.  

V tomto ohledu tak není možné tvrdit, že příjemcem marketingové služby je poslední článek v řetězci (tj. konečný zákazník). Tento konečný zákazník mnohdy nedokáže marketingovou informaci kvůli její vysoké odbornosti posoudit. Zároveň jde o situaci, kdy je léčivo hrazeno z veřejného zdravotního pojištění a de facto neexistuje úplata za protiplnění. V neposlední řadě má společnost Eli Lily z důvodu regulace ceny léčiv velmi omezené možnosti, jak přesunout náklady na marketing na konečného zákazníka. Je tedy zřejmé, že do základu daně v tomto případě nemohou vstupovat úhrady za marketingové služby, protože by tak základ daně přesáhl částku protiplnění, kterou stěžovatel inkasuje od zákazníka.  

NSS se dále vymezil k otázce nedělitelnosti, resp. jednotnosti zdanitelného plnění. Odvolal se na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kdy se každé plnění má považovat za samostatné a nemá být uměle rozděleno. Zásadní je zde posouzení otázky, jak dané plnění vnímá „průměrný zákazník“. Pakliže průměrný zákazník vnímá plnění jako více samostatných plnění, je nutné je takto chápat i z pohledu DPH.