NSS se vyjádřil k oblastem, jež jsou stále častěji v hledáčku daňových kontrol

Prokázání poskytnutí konzultačních a poradenských služeb

NSS potvrdil, že důkazní břemeno u daňové uznatelnosti nákladů na konzultační a podpůrné služby leží na daňovém subjektu. Správce daně v posuzovaném případě odmítl náklady na poskytnuté služby uznat jako daňově uznatelné, a to zejména z toho důvodu, že dle smlouvy měl jejich poskytovatel vždy po uplynutí šesti měsíců vyhotovit zprávu o činnosti, po jejímž odsouhlasení ze strany příjemce bylo možné vystavit fakturu na polovinu sjednané roční odměny. Společnost ale tímto zásadním důkazem stanoveným přímo smlouvou nedisponovala. Stejně tak stanovení ceny za služby dle závěrů správce daně, potažmo krajského soudu, nezohledňovalo skutečný objem provedených služeb. Cena se odvodila od celkových plánovaných nákladů dodavatele služeb vynásobených koeficientem stanoveným jako poměr plánovaného obratu příjemce služby k plánovanému obratu všech evropských společností ve skupině.

Z takto stanoveného způsobu odměny nebylo dle správce daně možné dovodit, zda náklady, které společnosti vznikly, skutečně odpovídaly poskytnutým službám. Tyto závěry pak potvrdil i NSS a konstatoval, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, ani neprokázal přínos z přijaté služby, tzv. benefit test.

Dle našich zkušeností je toto obvyklá praxe daňových kontrol a jiných šetření v poslední době. Prostá existence faktury a smlouvy není postačujícím důkazem o poskytnutí služby, přičemž správci daně se také zaměřují na zmíněný benefit test. Jinými slovy, musí existovat přímý a bezprostřední vztah mezi vynaloženými výdaji a očekávanými příjmy.

(Ne)oprávněnost dohadných položek pasivních na cenová dorovnání

NSS se také zabýval (ne)oprávněností tvorby dohadných položek pasivních vytvořených v souvislosti s předpokládaným cenovým dorovnáním v budoucnu. Správce daně, krajský soud ani NSS nijak nezpochybňovali běžnou praxi v automobilovém průmyslu, kdy se ceny mohou měnit zpětně (a to i s delším časovým odstupem přesahujícím do několika zdaňovacích období).

V judikovaném případě společnost vytvářela dohadné položky pasivní na očekávané zpětné změny cen. Postup byl obecně takový, že po ukončení jednání se vystavil dobropis a dohadná položka se měla rozpustit. Sama společnost současně v průběhu kontroly potvrdila, že dokud nejsou jednání o ceně uzavřena, nelze dobropis vystavit.

V posuzovaném případě se dobropis sice vystavil, ale k zúčtování dohadné položky došlo až v jednom z následujících zdaňovacích období. Správce daně namítl časový nesoulad mezi vystavením dobropisu a zúčtováním dohadné položky. Společnost argumentovala tím, že v některých případech jsou další úpravy cen možné i v obdobích následujících po vystavení dobropisu. To však bylo v rozporu s jejím původním tvrzením a ani to dostatečně neprokázala. Závěry správce daně, resp. krajského soudu, potvrdil ve svém rozsudku i NSS, který konstatoval, že k produktům už byly dobropisy vystaveny, a tudíž odpadl důvod pro tvorbu dohadných položek. Tvrzení daňového subjektu, že v průběhu dalších let se ceny mohly opakovaně snížit, vyhodnotil jako důkazně nepodložené.

Rozsudek poukazuje na nutnost disponovat potřebnou podpůrnou dokumentací ke každému jednotlivému případu, aby byl poplatník schopen ustát důkazní břemeno. Dle našich zkušeností společnosti často ponechávají dohadné položky v účetnictví s tím, že cenová vyjednávání nebyla ukončena. Tento fakt by měl být poplatník schopen prokázat a současně je v takových případech zapotřebí, aby důvod pro nezúčtování či tvorbu dohadných položek vyplýval i z další podpůrné dokumentace a zejména odpovídal smluvnímu či jinému ujednání. V opačném případě může být pro poplatníka obtížné obhájit svůj postup před finančním úřadem či soudy.