„Perfektní“ doklad ještě nemusí znamenat daňově uznatelný náklad

V posuzovaném případě daňový poplatník uplatnil jako daňový náklad faktury za úklidové práce a náklady na reklamní a propagační služby. Správce daně vyjádřil o těchto dokladech pochyby. V návaznosti na to daňový subjekt dále dokládal, že tyto služby byly skutečně poskytnuty. Na základě neurčitých svědeckých výpovědí, v důsledku částečně chybějící smluvní dokumentace a v návaznosti na detailní analýzu fotodokumentace k reklamním službám, kde správce daně zjistil četné nesrovnalosti, nakonec deklarované náklady odmítl uznat jako daňové.

Daňový poplatník se snažil rozhodnutí správce daně zvrátit žalobou u Městského soudu v Praze a po jejím zamítnutí i kasační stížností. NSS však potvrdil původní závěr správce daně. NSS souhlasil s tím, že existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů nebo faktur, zpravidla sama o sobě neprokazuje, že se deklarovaná plnění opravdu uskutečnila. K daňové uznatelnosti nákladu je potřeba, aby daňový poplatník tyto skutečnosti doložil zpravidla i dalšími důkazními prostředky, které potvrdí, že plnění zaznamenaná na vystavených fakturách skutečně proběhla.

NSS potvrdil, že žádný právní předpis daňovému subjektu neukládá, kolik důkazních prostředků má shromáždit ke každému účetnímu případu, resp. k daňovému nákladu. Z logiky věci ale musí dbát na to, aby mohl účetní případ věrohodným způsobem prokázat, především jde-li o významné částky. Kromě účetních dokladů a smluvní dokumentace by měly být uchovávány další důkazní prostředky, jimiž je možné prokázat skutečné přijetí (uskutečnění) zdanitelných plnění, a to po dobu, po kterou je možno daň vyměřit, resp. doměřit.

V tomto rozsudku NSS se zrcadlí trend patrný již několik měsíců. NSS, stejně jako správce daně, posuzuje doložení skutečného poskytnutí nejen reklamních služeb poměrně striktně. Na místě je proto věnovat větší pozornost shromažďování podkladů k doložení především významnějších částek, a to nejen v oblasti marketingových služeb.