Prokazování služeb ve skupině a stanovení převodní ceny

Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svých dvou nedávných rozhodnutích (10Af 5/2016, 50Af 11/2017) věnoval problematice poskytování služeb v rámci skupiny a v obou případech rozhodl v neprospěch daňových subjektů. 

V prvním případě se jednalo o prokázání ceny, za kterou byly služby poskytnuty. Daňový subjekt předkládal  řadu důkazních prostředků, které jsou v rámci nadnárodních skupin obvykle k dispozici, jako jsou e-maily, prezentace ze školení, akční plány zavedení výroby apod. dokládající kontinuální poskytování služeb a jejich podstatu. Správce daně však žádný z těchto důkazních prostředků neuznal jako podklad prokazující rozsah poskytnuté služby a její cenu. Zejména považoval za nedostatečné, když daňový subjekt prokazoval cenu souhrnnými částkami bez toho, že by specifikace faktury obsahovala vyčíslení (na základě evidence času stráveného na jednotlivých aktivitách), jakou částkou se konkrétní služba podílí na celkové částce na faktuře. 

Krajský soud také přisvědčil správci daně v odmítnutí některých dalších předložených důkazních prostředků, například výslechu svědků s odůvodněním, že by nepřinesly nové informace ke stanovení ceny. Analýzou rozporů v předkládaných podkladech správce daně došel k závěru, že kalkulaci ceny daňový subjekt vypracoval zpětně až v dokazovacím řízení, což soud aproboval. K odmítnutí předložených důkazních prostředků přispělo i to, že daňový subjekt potřeboval k dokazování více než dva roky a opakovaně žádal o prodloužení lhůt a že smlouvy byly uzavřeny až v průběhu poskytování služeb.  

Vzhledem k tomu, že však krajský soud nerozporoval, že by služby skutečně poskytnuty byly, nýbrž to, jaká je jejich cena, a přisvědčil správci daně v neprůkaznosti ceny použitými důkazy, aproboval rovněž použití pomůcky správcem daně. Pomůckou bylo použití databáze Amadeus, na jejímž základě bylo stanoveno obvyklé procento manažerských služeb oproti celkovému obratu. Tento postup vedl k vyloučení podstatné části faktury za služby z daňově uznatelných nákladů.

Ve druhém případě se daňovému subjektu poskytnutí služby vůbec nepodařilo prokázat, a proto správce daně vyloučil celou částku.  Soud mimo jiné konstatoval, že pouhé předložení bezvadných dokladů a písemné smlouvy nepostačuje k prokázání, že služby byly skutečně přijaty. Daňový subjekt nenabídl finančním orgánům kromě uzavřené smlouvy žádný konkrétní důkaz, kterým by bylo možno spolehlivě prokázat, že tvrzené plnění fakticky nastalo (datum, kdy byla služba poskytnuta, a v jakém rozsahu a za jakou cenu).

V obou případech se jedná o prvostupňové rozhodnutí krajského soudu, které bude s největší pravděpodobností přezkoumáno Nejvyšším správním soudem v rámci kasační stížnosti. 

Doporučujeme při poskytování služeb ve skupině věnovat pozornost přípravě adekvátní dokumentace dokládající poskytnutí služby v daném roce. Dokumentace by měla odrážet především podstatu poskytnutých služeb a detailní podklady prokazující kalkulaci převodní ceny.