Rezervní účty na opravy hmotného majetku pod drobnohledem NSS
Nejvyšší správní soud (NSS) se v nedávném rozsudku vyjádřil k podmínkám daňové uznatelnosti rezervy na opravy hmotného majetku. V rozhodnutí navázal na dosavadní judikaturu a potvrdil striktní přístup k posuzování splnění zákonných podmínek, kdy i dílčí pochybení může vést k neuznání vytvořené rezervy jako daňově účinného nákladu.
V daném sporu (21 Afs 271/2025) správce daně doměřil společnosti daň z příjmů právnických osob za rok 2017. Dospěl totiž k závěru, že společnost porušila podmínky zákona o rezervách, protože jednu rezervu rozdělila mezi více účtů a z těchto účtů čerpala prostředky i k jiným účelům, například na běžný provoz.
Podmínky platí kumulativně
Rezerva je přitom podle zákona daňově účinným nákladem jen tehdy, pokud:
- peněžní prostředky jsou nejpozději ke dni podání přiznání převedeny na samostatný účet v plné výši rezervy za dané období, a
- tento účet je určen výhradně k ukládání prostředků rezervy, a
- prostředky z účtu jsou čerpány pouze na účel, pro který byla rezerva vytvořena (na příslušnou opravu).
Společnost argumentovala tím, že ke dni podání daňového přiznání měla na účtech zůstatek alespoň ve výši rezervy. NSS však zdůraznil, že samotná dostatečná výše zůstatku nepostačuje. Podmínky zákona musí být splněny kumulativně – vedle výše prostředků je tedy nutné dodržet také jejich oddělení od ostatních finančních prostředků na samostatný účet, který je k tomu výlučně určen.
NSS odmítl také argument, že společnost nečerpala samotnou rezervu, ale pouze částky vytvořené nad její výši, například připsané úroky. Podle NSS zákon takové rozlišení neumožňuje. Veškeré prostředky na samostatném účtu určeném pro rezervu mají být použity pouze na účel, pro který rezerva vznikala.
Více účtů pro jednu rezervu? Judikatura příliš prostoru nedává
Ohledně možnosti vedení více samostatných účtů NSS uvedl, že tato polemika nebyla v dané věci rozhodující. Nicméně Odvolací finanční ředitelství i krajský soud zastávali názor, že rezerva musí být v plné výši soustředěna na jednom samostatném účtu a že rozdělení jedné rezervy mezi více účtů nesplňuje podmínku uložení peněžních prostředků „v plné výši“.
Judikát dává jasný závěr, že pro daňové subjekty, které vytvářejí rezervy na opravy hmotného majetku, je klíčové nastavit procesy tak, aby účet pro rezervu byl zcela oddělený od běžného provozního financování a kumulativně naplnil podmínky zákona o rezervách. V opačném případě hrozí doměření daně i související penále.