Soudy zpřesňují podmínky úroku z neoprávněného jednání správce daně

Pro vznik nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně musí být splněny dvě základní podmínky:

Jak vyplývá z předchozí rozhodovací praxe, pro splnění první podmínky není rozhodující, v jakém dílčím daňovém řízení se správce daně nezákonnosti dopustil. V praxi bývá tato podmínka nejčastěji splněna tehdy, když soud zruší rozhodnutí orgánů daňové správy. 

Zhodnocení naplnění druhé podmínky ovšem přináší dílčí nejasnosti, kterými se musel zabývat až Nejvyšší správní soud (NSS). Ten ve svých rozhodnutích (9 Afs 192/2017) potvrdil, že navzdory vyloučení formálního odkladného účinku odvolání je doměřená daň splatná až s právní mocí platebního výměru – tedy po ukončení odvolacího řízení. V rovině platební tak nastává obdobná situace, jako kdyby odvolání odkladný účinek mělo. Při úhradě doměřené daně před splatností pak po dobu od úhrady daně do její splatnosti nelze požadovat úrok z neoprávněného jednání správce daně, protože není splněna jedna z podmínek pro jeho vznik. Plátce předčasnou úhradou na druhou stranu zamezí dalšímu úročení nedoplatku úrokem z prodlení pro případ, že by spor dopadl v jeho neprospěch. 

Podle judikatury NSS (8 Afs 85/2018) jsou podmínky pro vznik úroku z neoprávněného jednání správce daně naplněny i v komplexnějších situacích souběhu řádného a dodatečného přiznání. Pokud například daňový subjekt uhradí daň na základě řádného přiznání, ale poté podá dodatečné daňové přiznání na daň nižší, které však správce daně v rozporu se zákonem neakceptuje a daň ponechá v původní výši. V konkrétním případě došlo ke snížení daňové povinnosti na základě dodatečného daňového přiznání až po zásahu soudu. Jelikož po celou dobu řízení byla vyšší daň uhrazena (na základě vyměření dle řádného daňového přiznání), přiznal soud nárok i na úrok z neoprávněného jednání správce daně.

Úprava úroků, které mohou náležet daňovému subjektu, je poměrně nepřehledná. Jednotlivé typy jako úroky z neoprávněného jednání správce daně, úroky ze zadržovaných odpočtů atd. je potřeba od sebe důsledně oddělovat. Na závěr snad potěší, že správce daně by měl i v této oblasti posuzovat podání daňových subjektů dle jejich skutečného obsahu a neodmítnout je jen pro odkaz na nesprávné ustanovení zákona.