Striktnější podmínky daňové uznatelnosti nákladů?
Některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu přinášejí překvapivé závěry, které de-facto zužují prostor pro uznání nákladu jako daňově účinného. Požadují totiž prokázání přijetí služby od konkrétního dodavatele.
Setřít rozdíly mezi požadavky zákona o daních z příjmů na daňovou uznatelnost nákladu a požadavky na uznání nároku na odpočet u téhož nákladu ve smyslu zákona o DPH jde poměrně lehce. Alespoň to vyplývá ze dvou rozsudků Nejvyššího správního soudu (NSS) vydaných v horizontu jednoho roku. V budoucnu možná bude třeba i pro účely daně z příjmů dokládat, že plnění poskytla osoba uvedená na dokladu.
NSS minulý rok v jednom ze svých rozsudků poměrně nečekaně podpořil správce daně. Ten konstatoval, že není možné uznat náklad jako daňový, pokud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vyplývá, že odběratel věděl či mohl vědět, že fakturované práce pro něj vykonala jiná osoba než ta, která vystavila doklad o přijetí úplaty za tyto práce. Otázka dobré víry a (ne)vědomost nekalého jednání na straně dodavatele byla doposud typická jen pro oblast daně z přidané hodnoty.
V obdobném duchu se vyjádřil NSS ve svém rozsudku v březnu. V daném případě nebylo sporu o tom, že byly práce poskytnuty a že za ně bylo zaplaceno. Sporným bylo prokázání, že deklarované práce provedli pracovníci dodavatele uvedeného na dokladu. S ohledem na to, že se daňovému subjektu nepodařilo prokázat, že práce provedla firma uvedená na dokladu, byly tyto náklady posouzeny jako daňově neúčinné.
Z těchto rozsudků je zřejmé, že se stupňuje snaha finanční správy nastolit ještě přísnější podmínky pro uplatňování daňově účinných nákladů. V budoucnu se tak možná dočkáme situace, kdy v případě neuznání nároku na odpočet z titulu neprokázání dodavatele plnění, bude takový náklad automaticky považován za nedaňový.