Ústavní soud přehodnotil přístup Nejvyššího soudu k nároku zaměstnavatele na pokutu z konkurenční doložky
Před necelým půl rokem jsme informovali o překvapivém rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týkalo přiměřenosti pokuty z konkurenční doložky. Jednalo se o případ obchodní manažerky, která porušila závazek nepracovat během jednoho roku po skončení zaměstnání pro konkurenty dřívějšího zaměstnavatele. Protože nový pracovní poměr trval pouhé čtyři dny, dle Nejvyššího soudu šlo jen o zanedbatelné porušení povinnosti a uložení pokuty z konkurenční doložky by bylo v rozporu s dobrými mravy. Jiný názor na situaci měl Ústavní soud, který se se závěry Nejvyššího soudu neztotožnil.
Prostřednictvím konkurenční doložky se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Za každý měsíc dodržování konkurenční doložky zaměstnanci náleží odměna alespoň ve výši poloviny průměrného výdělku. Současně je možné sjednat, že při případném porušení doložky bude zaměstnanec povinen zaplatit smluvní pokutu.
Právo zaměstnavatele uložit smluvní pokutu Nejvyšší soud nedávno zpochybnil. Ačkoli zákoník práce takovou podmínku nestanoví, dle soudu nárok zaměstnavatele závisí na rozsahu porušení doložky, přičemž čtyřdenní porušení nestačí. Dle soudu měl zaměstnavatel situaci řešit žalobou na náhradu škody, případně právními prostředky ochrany proti nekalé soutěži. Praktická využitelnost konkurenční doložky byla tímto rozhodnutím významně oslabena.
Případ se dostal až k Ústavnímu soudu. Ten konstatoval, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je v rozporu s elementárními principy spravedlnosti - konkrétně s ústavním právem vlastnit majetek, právem na svobodné podnikání a zásadou, že uzavřené smlouvy je nutno dodržovat. Zdůraznil smysl a účel konkurenční doložky, který spočívá v preventivní ochraně zaměstnavatele před únikem informací ke konkurenci. Pro vznik nároku na pokutu je podle něj podstatné jen a pouze porušení povinnosti bývalého zaměstnance zdržet se výkonu konkurenční činnosti a nikoliv doba jejího trvání. Skutečnost, zda zaměstnanec chráněné informace skutečně využije ve prospěch konkurenta, rovněž není rozhodující.
Ústavní soud tak ukázal mnohem lepší orientaci v aktuální praxi – poukázal na skutečnost, že k předání citlivých informací nebo know-how může dojít během pouhých několika minut. Současně poznamenal, že možnost bývalého zaměstnavatele prokázat skutečné zneužití informací ze strany zaměstnance, což by bylo nezbytné pro úspěšné vymožení náhrady škody, je spíše iluzorní.
Rozhodnutí nicméně nelze paušalizovat a aplikovat na všechny situace. Ústavní soud Nejvyššímu soudu přisvědčil, že v určitých případech je možné výši dlužné smluvní pokuty snížit s ohledem na dobré mravy. V projednávaném případě pro takový postup neviděl důvod, protože pokuta byla sjednána ve stejné výši jako odměna, kterou by zaměstnankyně dostala za dodržení závazku.
Na sledovaném případu lze ilustrovat, že mnohdy ani závěr nejvyšší soudní instance, tj. Nejvyššího soudu, nemusí být ústavně konformní a může se vyplatit spor nevzdat a využít všechny prostředky právní ochrany, včetně ústavní stížnosti.