Daňové penále a navíc i vězení?
K nejvíce diskutovaným otázkám v rámci českého soudnictví i daňové praxe patří problematika souběhu trestních a správních sankcí. Důležitým aspektem této oblasti je vztah pravomocně uložené sankce v daňovém řízení a následného zahájení trestního stíhání. Nedávným rozsudkem (C-524/15) do této věci vnesl vlastní pohled Soudní dvůr Evropské unie (SDEU), když se zabýval souladností italského práva s právní zásadou zákazu dvojího trestání v téže věci garantovanou právem EU.
Spor se týkal situace italského poplatníka, který v zákonném termínu neodvedl řádně vykázanou DPH. V souladu s italskými daňovými předpisy byla poplatníkovi uložena pokuta ve výši 30 % neodvedené daně (paušální sankce za prodlení). Daňové řízení pravomocně skončilo a poplatník zaplatil první splátky. Jelikož ovšem dlužná částka přesahovala dolní hranici stanovenou trestním zákonem pro neodvedení daně, bylo proti daňovému subjektu následně zahájeno i trestní řízení s možností uložení trestu odnětí svobody až na 2 roky.
S ohledem na Listinu základních práv EU, která zakazuje dvojí trestání za stejný skutek, a směrnici upravující DPH, jež ukládá členským státům povinnost přijmout opatření k boji proti daňovým únikům, se italský soud obrátil formou předběžné otázky na SDEU. Ptal se, zda je možné v souladu s Listinou EU zahájit trestní stíhání i přesto, že daný poplatník již byl pravomocně postižen pokutou v daňovém řízení.
SDEU v prvé řadě dovodil, že zákaz dvojího trestání formulovaný Listinou EU lze obecně aplikovat na všechny druhy sankcí trestněprávního charakteru, a to bez ohledu na jejich označení či vnímání právem konkrétního členského státu. Paušální pokuta 30 procent za neodvedení daně má přitom jednoznačně trestní (represivní) povahu. Zákaz dvojího trestání ovšem podle soudu není absolutní a má své limity, které jsou dány legitimní snahou států bojovat proti daňovým únikům v oblasti DPH. Současné uplatnění trestních a správních sankcí (trestní povahy) je nicméně možné pouze za striktních podmínek. Státy musí zejména zabezpečit, že:
- cíle jednotlivých sankcí jsou v obecném zájmu a vzájemně se doplňují (například pokuta v daňovém řízení se uplatní i na neúmyslné nezaplacení daně, kdežto trestní právo postihuje pouze jednání prokazatelně škodlivé pro společnost),
- jednotlivá řízení jsou koordinována tak, aby co nejméně dodatečně zatěžovala daňový subjekt (není žádoucí, aby byl daňový subjekt za jeden protiprávní čin dlouze vyšetřován různými institucemi),
- sankce jsou přiměřené závažnosti daného protiprávního jednání (v trestním řízení je třeba zohlednit i sankci již uloženou v daňovém řízení).
Rozsudek lze označit za pragmatický: SDEU na jednu stranu potvrdil možnost současného, resp. následného uplatnění správního i trestního postihu, ale na druhou stranu naznačil, že trestání poplatníků má své meze a nemůže být excesivní. V rámci českého prostředí bude zajímavé sledovat, zda se dané rozhodnutí nějakým způsobem projeví v praxi finanční správy a zejména státních zástupců. U nich lze již v současnosti vypozorovat tendenci častějšího trestního stíhání daňových deliktů.