Italský Nejvyšší soud rovněž uplatnil zásadu skutečného vlastnictví a zákaz zneužití práva

Italský Nejvyšší soud ve svém červencovém rozhodnutí uplatnil zásady přijaté Soudním dvorem EU (SDEU) v dánských případech, které objasňují určité předpoklady pro uplatnění osvobození od srážkové daně podle směrnice EU o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků (směrnice I/R). Zároveň stanovil podmínky, kdy zahraniční holdingová společnost splňuje status skutečného vlastníka.

V návaznosti na dánské, španělské a nizozemské rozsudky vydal v oblasti skutečného vlastnictví a zásady zneužití práva v EU rozsudek také italský Nejvyšší soud. Italské daňové úřady napadly uplatnění osvobození od srážkové daně podle směrnice I/R na úroky zaplacené italskou společností její lucemburské mateřské společnosti. Úroky souvisely s půjčkou při skupinovém financování akvizice společností.

Italské daňové úřady tvrdily, že lucemburskou holdingovou společnost nelze považovat za skutečného vlastníka italského příjmu, protože krátce po jeho obdržení ho převedla na další subjekt ve skupině a při tom si ponechala jen velmi nízkou marži (0,125 %). Tato fakta podle italských daňových úřadů nasvědčují tomu, že se jedná pouze o „průtokovou“ entitu. Italský Nejvyšší soud tyto argumenty odmítl a poprvé uplatnil zásady vyjádřené ve zmíněných dánských rozsudcích. Potvrdil tak, že se lucemburská holdingová společnost kvalifikovala jako skutečný vlastník, protože měla právo s příjmy z úroků nakládat a používat je bez smluvní nebo právní povinnosti postoupit tyto příjmy jinému subjektu.

Pokud jde o zneužití práva, Nejvyšší soud potvrdil, že zahraniční holdingovou společnost nelze automaticky považovat za subjekt postrádající ekonomickou podstatu. Vzhledem ke specifické povaze a činnostem holdingové společnosti není vlastnictví relativně malého objemu aktiv v rozporu s tržními standardy. Klíčovým bodem je ověřit, zda přijímá nezávislá rozhodnutí o řízení, zejména s ohledem na obdržený příjem.

Italský Nejvyšší soud uvedl, že nelze vyvozovat zneužití práva, jelikož lucemburská holdingová společnost slouží jako finanční centrum pro celou skupinu a zachovává si přiměřený zisk. V této souvislosti Nejvyšší soud upřesnil, že by se na funkce holdingové společnosti mělo nahlížet globálně a ne jen se zřetelem na italský příjem. Zdůraznil, že v tomto případě hrála lucemburská holdingová společnost klíčovou roli při řízení finančních toků celé skupiny a při řízení náročné a komplexní akviziční transakce.

Z italského a předchozího španělského a nizozemského rozsudku vidíme, že vnitrostátní soudy pomalu navazují na závěry SDEU a sjednocují s nimi své rozsudky.

Sdílet článek