Jak vládní omezení podnikání dopadají na pracovněprávní vztahy

Převedení na jinou práci

Pokud má zaměstnavatel pro zaměstnance jinou práci, může se s nimi dohodnout na dočasné změně sjednaného druhu práce, případně jen v rámci něj upravit popis pracovní pozice. Eventuálně lze uvažovat i o převedení na jinou práci bez souhlasu zaměstnance, a to na nezbytně nutnou dobu dle ustanovení § 41 odst. 4 zákoníku práce. Převedení v tomto režimu je možné, „jestliže to je třeba k odvrácení mimořádné události, živelní události nebo jiné hrozící nehody nebo k zmírnění jejich bezprostředních následků, a to na nezbytně nutnou dobu“. Například by se mohlo jednat o dezinfikování provozoven apod.

Co když pro zaměstnance jiná práce není?

Pokud zaměstnavatel pro zaměstnance po dobu uzavření svých provozoven žádnou práci nemá, přichází do úvahy zejména následující možnosti upravené zákoníkem práce:

• Nařízení dovolené. Je však potřeba dodržet nejméně čtrnáctidenní předstih, nesouhlasí-li zaměstnanec s kratší lhůtou. Může jít jak o obecný souhlas např. v pracovní smlouvě, tak o souhlas daný právě pro tuto situaci. U hromadného čerpání dovolené je potřeba myslet na nutnost souhlasu odborové organizace, je-li zřízena, a maximální limit dvou týdnů volna. Nařídit lze také čerpání náhradního volna nakumulovaného za práci přesčas. Naopak neplacené volno však nařídit nelze, s tím by zaměstnanec musel souhlasit.
• Uplatnění překážek v práci na straně zaměstnavatele z důvodu omezení odbytu výrobků nebo poptávky po službách, tzv. částečná nezaměstnanost dle ustanovení § 209 zákoníku práce. Při částečné nezaměstnanosti může zaměstnavatel vyplácet sníženou náhradu mzdy, nejméně však ve výši 60 % průměrného výdělku zaměstnance. O zavedení částečné nezaměstnanosti zaměstnavatel nemůže rozhodnout okamžitě – nejprve se musí dohodnout s odborovou organizací, působí-li u zaměstnavatele, nebo vydat a vyhlásit vnitřní předpis o částečné nezaměstnanosti upravující výši náhrady mzdy. Při dodržení podmínek zákona o zaměstnanosti (např. kompenzace alespoň ve výši 70 % průměrného výdělku) lze čerpat příspěvek v době částečné nezaměstnanosti, čerpání je ovšem podmíněno přísnými formálními požadavky – dohodou s Úřadem práce a předchozím souhlasem vlády.
• V případě provozoven, které byly v důsledku aktuálních restrikcí zcela uzavřeny, připadá v úvahu i posouzení situace jako karantény podle § 347 odst. 4 zákoníku práce. Zaměstnancům by v takovém případě náležela náhrada mzdy jako u dočasné pracovní neschopnosti, tj. prvních 14 dní náhrada ze strany zaměstnavatele ve výši 60 % průměrného výdělku a poté dávky nemocenského od orgánu sociálního zabezpečení. Podle daného ustanovení platí, že „… se karanténou rozumějí též izolace a mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku podle zákona o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, jde-li o zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami a o zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku, brání-li tyto zákazy, omezení nebo nařízení zaměstnanci ve výkonu práce“. Byť je toto ustanovení na aktuální situaci věcně velmi přiléhavé, všechny formální požadavky splněny nejsou – opatření nebylo vydáno podle zákona o ochraně veřejného zdraví, ale podle zákona o bezpečnosti ČR, rozhodla o něm vláda, nikoli příslušný orgán ochrany veřejného zdraví. Přesto máme za to, že postup podle daného ustanovení nelze vyloučit – zákoník práce spíše nepočítal s tím, že by situace byla tak závažná a rozsáhlá, aby o přijetí mimořádných opatření rozhodovala přímo vláda a nikoliv jednotlivé krajské hygienické stanice, a aby dané opatření bylo přijato na základě ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. V tuto chvíli však nelze možnost použití tohoto režimu jednoznačně potvrdit – s výjimkou obcí, o jejichž izolaci rozhodly krajské hygienické stanice (např. obce na Olomoucku).
• Pokud nedostatek práce spočívá ve výpadku dodávek, pak se jedná o tzv. prostoj, tj. překážku v práci na straně zaměstnavatele dle ustanovení § 207 písm. a) zákoníku práce, při které zaměstnanci náleží náhrada mzdy ve výši 80 % průměrného výdělku.
• Dalším a pro zaměstnavatele finančně nejnáročnějším řešením je pak využití tzv. jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, při které náleží plná náhrada mzdy. Použití překážky je na rozhodnutí zaměstnavatele – může se k ní uchýlit například tehdy, kdy se rozhodne uzavřít své pracoviště z preventivních důvodů, které není možné podřadit pod jinou překážku, a zaměstnanci nemohou své pracovní úkoly plnit na dálku z domova.

Jak se na situaci dívá MPSV?

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vydalo k uvedené problematice pouze velmi kusé stanovisko, ve kterém konstatuje, že dojde-li k uzavření pracoviště nebo omezení jeho provozu ve vazbě na výše zmíněné krizové opatření vlády, v důsledku čehož zaměstnavatel zaměstnanci nebude přidělovat práci, jedná se o tzv. jinou překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce, po dobu jejíhož trvání zaměstnanci náleží náhrada mzdy ve výši 100 % jeho průměrného výdělku.

Máme za to, že přestože zákoník práce aktuální situaci výslovně a bez pochybností neřeší, je závěr, že by zaměstnavatel v situaci, kdy je z důvodu rozhodnutí vlády nucen uzavřít své provozovny, měl platit zaměstnancům plnou náhradu ve výši, pro zaměstnavatele krajně nespravedlivý a neměl by obstát. Názor MPSV je však, alespoň pro tuto chvíli, odlišný. Dle aktuálních informací by ministerstvo k situaci mělo v nejbližší době přijmout další stanovisko.

Upozorňujeme rovněž na názor (zastávaný např. Asociací malých a středních podniků a živnostníků ČR), že zaměstnavatelé by se měli dělit na dvě skupiny. U zaměstnavatelů, jejichž provozovny jsou uzavřeny přímo v důsledku konkrétního krizového opatření, se má uplatnit překážka dle ustanovení § 208 zákoníku práce a 100% náhrada mzdy. U ostatních zaměstnavatelů, kteří například dodávají zboží nebo služby výše zmíněným zaměstnavatelům, lze při výpadku odbytu vyplácet náhradu mzdy ve výši 60 % v režimu částečné nezaměstnanosti. Takové dělení však považujeme za formalistické a rovněž nespravedlivé vůči první kategorii zaměstnavatelů.

Náhrada škody od státu

V případě krizových opatření přijatých podle krizového zákona by měl stát nahradit veškerou škodu vzniklou v jejich souvislosti, lze tedy uvažovat i o náhradě mzdových nákladů. Nárok na náhradu škody je potřeba s uvedením důvodů uplatnit písemně u příslušného orgánu krizového řízení, a to do šesti měsíců od chvíle, kdy se zaměstnavatel o škodě dozvěděl (nejdéle však do pěti let). V tuto chvíli nelze předjímat, jak se stát k této své povinnosti postaví. O rozsahu kompenzace vyplacených mzdových nákladů v tuto chvíli jedná MPSV se zástupci zaměstnavatelů. Každopádně doporučujeme vzniklé škody pečlivě evidovat, včetně jakýchkoliv dokladů o příčinné souvislosti mezi přijatými opatřeními a vznikem škody, a nejpozději do šesti měsíců je řádně uplatnit, jinak nárok zaniká.

Situaci nadále sledujeme. Pokud máte jakékoliv dotazy, kontaktujte nás.