NSS k investicím realizovaným na základě rozhodnutí mateřské společnosti
Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodoval případ, kdy společnost s omezeným funkčním a rizikovým profilem utrpěla ztrátu z titulu změny výrobního portfolia. NSS potvrdil závěry správce daně, že náklady na rozjezd výroby u smluvního výrobce by měly být zahrnuty do odměny, kterou tzv. principál hradí za smluvní výrobu.
Daňový subjekt (společnost ve skupině) v souvislosti se změnou výrobního portfolia vykázal ztrátu, kterou mu mateřská společnost nijak nekompenzovala. V navazujících letech pak dodával svoji produkci jiným odběratelům ve skupině. V rámci separátní daňové kontroly mu rovněž byla doměřena provozní ziskovost a na základě ní stanoven doměrek daně, proti kterému nebrojil.
Mezi účastníky řízení proto nebylo podle NSS sporu o tom, že daňový subjekt je smluvní výrobce. Rovněž bylo prokázáno, že na základě strategického rozhodnutí mateřské společnosti vynaložil daňový subjekt finanční prostředky na vybudování nové výroby, kterou mu mateřská společnost nijak nekompenzovala.
Krajský soud v první instanci věc rozhodl ve prospěch daňového subjektu. Argumentoval tím, že se jedná o výkon běžného obchodního vedení společnosti, a to s odkazem na judikát Mayer & Cie. CZ (10 Afs 162/2021-50). Tento judikát neidentifikoval spojenou transakci u změny výrobního portfolia, nicméně bylo to specificky u společnosti, která díky rozhodnutí společníka o změně portfolia a související likvidaci zásob zamezila u sebe prohlášení konkurzu. Proti závěru soudu podalo odvolací finanční ředitelství (OFŘ) kasační stížnost.
Argumentaci soudu NSS odmítnul s tím, že zatímco v případu Mayer & Cie. CZ se jednalo o racionální a ekonomický postup pro dceřinou společnost bez profitu pro mateřskou společnost, v posuzované věci ze svého rozhodnutí ohledně investice mateřská společnost nebo skupina profitovala.
Jak státní správa uvažuje v oblasti převodních cen
Tento příklad rovněž ukazuje postoj OFŘ k problematice převodních cen, který vyplývá zejména z těchto jeho formulací: „…mezinárodně uznávaná pravidla týkající se vztahů mezi spojenými podniky je třeba chápat nezávisle na pravidlech korporátního práva“ a „…posouzení obchodních a finančních vztahů mezi spojenými podniky neslouží k zabránění daňovým únikům, nýbrž k rozdělení společně vytvořených zisků skupiny tak, jak by byly za srovnatelných podmínek dosaženy v nezávislých transakcích podnikatelského subjektu.“
Z toho je zřejmé nastavení uvažování státní správy v oblasti převodních cen: formalizované smluvní uspořádání pro ni nemusí být podstatným důkazním východiskem. A dále tenduje ke zjednodušení, kdy často nevychází ze zákonného požadavku na srovnatelnost transakcí, závazkového vztahu a zkoumání férovosti cen, ale míří směrem k prostému požadavku alokace zisků českému daňovému poplatníku jako celku.
NSS pak finálně definuje předmět závazkového vztahu jako „vybudovávání výroby automobilových součástek pro skupinu“. Přičemž úplata, respektive pokrytí vynaložených nákladů, je definována jako prvek, který chybí. Možná řešení pak NSS naznačil odkazem na čl. 2.91 Směrnice OECD (řešení je více).
Společnostem, které jsou v pozici smluvního výrobce, doporučujeme, aby zvážily toto soudní rozhodnutí při plánování investic a souvisejícího nastavení převodních cen. S ohledem na častou argumentaci finančních úřadů, že ztrátová společnost podléhá „příkazu matky“, která pak má nést dopady negativní situace, obecně doporučujeme i tzv. plnohodnotným společnostem věnovat zvýšenou pozornost dokumentaci ekonomického zdůvodnění významných realizovaných investic.
O předchozích rozsudcích NSS týkajících se příkazů mateřské společnosti (7 Afs 358/2021-34, 10 Afs 162/2021-50) si můžete přečíst zde.