NSS – Průkaznost přiměřenosti skupinových služeb
V neprospěch poplatníka rozhodl v listopadu 2017 Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci poskytování služeb v rámci skupiny. Souhlasil tak se závěry správce daně o neprůkaznosti předložených důkazních prostředků jako podkladů pro stanovení ceny služeb. Poplatník se odvolal k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS). Ten v nedávné době kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
NSS poukázal mimo jiné na to, že čím obtížnější je ověřit vynaložené náklady poplatníka na přijímané služby, tím větší důraz je kladen na to, aby tuto skutečnost daňový subjekt sám věrohodně prokázal. V daném případě se to daňovému subjektu nezdařilo: ke konkrétní výši nákladů (ceny) za jednotlivé přijaté služby poskytl pouze obecné popisy služeb. Nebyl schopen přiřadit ke službám odpracovaný čas, ani vyčíslit, jakou měrou se konkrétní služba podílí na celkové fakturované částce.
NSS souhlasil se závěry správce daně: neprůkaznost u předložených dokumentů vyplývá ze skutečnosti, že nebylo zřejmé, kým a kdy byly vypracovány. U vlastních kalkulací shodně se správcem daně zpochybnil soud mimo jiné meziroční nárůst odměn zaměstnanců poskytovatele služeb, kterému neodpovídal vývoj počtu pracovníků a čas, který měli plněním strávit. Z hlediska převodních cen NSS potvrdil nevhodnost použití jednoduchého alokačního klíče (50 % z nákladů) pro určitý typ nákladů. Tento klíč podle správce daně neodpovídal relativní výkonnosti daňového subjektu oproti ostatním společnostem divize.
Vzhledem k tomu, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno a správce daně naopak prokázal, že existují vážné a důvodné pochyby o věrohodnosti a úplnosti předložených důkazů, NSS aproboval rozhodnutí správce daně doměřit daň na základě pomůcek. Na základě tohoto postupu stanovil správce daně za použití databáze Amadeus obvyklé procento vnitroskupinových služeb oproti obratu, což vedlo k vyloučení podstatné části daňově uznatelných nákladů. Z hlediska převodních cen stojí za zmínku, že soud fakticky schválil použití obratu jako relevantního kritéria. Zajímavostí je, že NSS neshledal nic neobvyklého na tom, že ve výsledném srovnávacím vzorku byly obsaženy pouhé dvě (!) společnosti.
Ve světle uvedené judikatury je nutné upozornit na to, že dokumentace by měla odrážet podstatu přijímaných služeb a prokazovat způsob stanovení převodní ceny na základě vzájemně provázaných úvah a údajů. Důležitá je rovněž kontinuální logika nastavení těchto vztahů. U sporů se správcem daně nelze podceňovat jím připravené srovnávací analýzy z databáze Amadeus, a tudíž je třeba se v průběhu procesu důkladně zaměřit na nedostatky těchto analýz.