Ústavní soud se zabýval kurzy u pořízení cenných papírů
Až k Ústavnímu soudu (ÚS) doputovala stížnost poplatníka ohledně přepočítání pořizovací ceny cenných papírů v případě, kdy k jejich prodeji dochází v jiném zdaňovacím období, než byly pořízeny. ÚS potvrdil správnost použitých výkladových metod Nejvyššího správního soudu (NSS).
Stěžejní otázkou bylo, zda nákup cenných papírů v cizí měně v dřívějším zdaňovacím období se přepočte na české koruny jednotným kurzem vyhlašovaným Generálním finančním ředitelstvím (GFŘ) platným pro rok, kdy došlo k prodeji cenných papírů, nebo platným pro rok, kdy byly pořízeny.
NSS se ve svém rozhodnutí (2 Afs. 4/2019 -38) ztotožnil s postupem aplikovaným správcem daně. Uvedl, že zákon o daních z příjmů sice dává poplatníkovi, který nevede účetnictví, možnost volby mezi dvěma alternativami přepočtových kurzů, a to mezi jednotným kurzem vyhlašovaným GFŘ pro dané zdaňovací období a kurzem devizového trhu uplatňovaným podle zákona o účetnictví, neumožňuje mu ale zvolit způsob určení okamžiku ocenění výdajů, resp. příjmů. Po přepočet výdajů, resp. příjmů je nutné vždy uplatnit kurz platný pro období, ve kterém se účetní případ uskutečnil, tj. pro výdaj kurz platný pro období, ve kterém se uskutečnil nákup, a pro příjem kurz platný pro rok, ve kterém se uskutečnil prodej.
Poplatník (stěžovatel) se s názorem NSS nespokojil a podal v této věci ústavní stížnost s tím, že se dožadoval uplatnění principu in dubio pro libertate, který značí, že je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba zvolit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do základního práva či svobody jednotlivce.
ÚS konstatoval (IV. ÚS 563/20), že v daném případě není prostor pro uplatnění výše uvedeného principu, protože nejde o situaci, kdy se nabízí více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu. Dle něj správní soudy v předchozím řízení srozumitelně vyložily zákonnou právní úpravu a ÚS nemá důvod, pro který by měl do jimi provedeného výkladu podústavního práva zasahovat. Současně uvedl, že není možné se obecně rozhodnout, zda by bylo pro daňové subjekty výhodnější (ve smyslu zmenšení jejich daňové povinnosti) užití jednotného kurzu předchozího či následujícího zdaňovacího období. O výhodnosti nebo nevýhodnosti rozhodují konkrétní hodnoty těchto kurzů v jednotlivých letech. Není tak možné určit, který z výkladů by byl z hlediska dopadu do základních práv tím méně zasahujícím. ÚS proto stížnost zamítnul.