Je „vynucené“ narovnání se státem platné, či ne?

Příspěvek má zaměstnavatelům kompenzovat 60 %, resp. 80 % z vyplacených náhrad na mzdy zaměstnanců, kteří se v důsledku pandemie COVID 19 ocitli na překážkách v práci, max. však 29 000 Kč, resp. 39 000 Kč za měsíc na jednoho zaměstnance. Pokud zaměstnavatelé na příspěvek dosáhnout chtějí, musejí mezi jiným uzavřít s Českou republikou dohodu, v rámci které souhlasí, že čerpáním tohoto příspěvku jsou vyrovnány veškeré nároky zaměstnavatele vůči České republice z titulu náhrady škody způsobené opatřeními a krizovými usneseními vlády, pokud se jedná o škody plynoucí z povinnosti zaměstnavatele uhradit zaměstnancům náhradu mzdy nebo platu příslušejících zaměstnancům při překážkách v práci. I ti zaměstnavatelé, kteří by byli schopni prokázat, že jim v důsledku těchto opatření či usnesení byla způsobena škoda, se uzavřením dohody prakticky vzdávají svého práva na domáhání se výše popsané náhrady škody v jejím skutečném rozsahu.  

V souvislosti s veškerými okolnostmi současné situace je třeba uvážit, zda stát při uzavírání dohod nezneužívá z pozice silnější strany tísně zaměstnavatelů. Tíseň se vykládá nejen jako ohrožení fyzické či ekonomické existence, ale stačí taková vážná nesnáz, při které strana přistoupí na nevýhodnou smlouvu jako na „menší zlo“. Pokud druhá strana zneužije jednání v tísni, je možné namítat neplatnost takového ujednání.  

Další pohled na celou věc vneslo i aktuální rozhodnutí Městského soudu v Praze. Stát začal v druhé polovině března vydávat mimořádná opatření prostřednictvím Ministerstva zdravotnictví ČR na základě zákona o ochraně veřejného zdraví, který, na rozdíl od zákona krizového, neobsahuje výslovnou úpravu náhrady škody, a možnost zaměstnavatelů domáhat se škody se tak stala ještě více nejistou. Na základě těchto opatření byli zaměstnavatelé povinni uzavřít nebo omezit svůj provoz, případně jim v jeho důsledku vznikaly překážky v práci. Stát jim nabídl možnost kompenzace prostřednictvím programu Antivirus. Městský soud v Praze ale rozhodl, že pouze vláda má věcnou působnost v době pandemie omezovat práva a svobody občanů, a to prostřednictvím krizových opatření na základě krizového zákona, který možnost domáhat se náhrady škody výslovně upravuje. Soud opatření Ministerstva zdravotnictví ČR zrušil a vládě umožnil vydat opatření zákonným způsobem do 27. dubna. Kromě toho, že byl postup státu v rozporu se zákonem, může být vnímán jako chaotický.  

Ve světle rozhodnutí soudu a výše uvedených skutečností a s přihlédnutím k tomu, že zaměstnavatelé dohody uzavírali převážně v době, kdy měli za to, že vymáhání náhrady škody po státu je velmi omezené, když zákon o veřejném zdraví takou možnost neupravuje, se dle našeho názoru otevírá diskuze, zda je ustanovení o narovnání obsažené v dohodách bez dalšího platné a zda automaticky zaměstnavatele skutečně zbavuje práva domáhat se náhrady škody, vzniklé v důsledku mimořádných a krizových opatření, v celém jejím rozsahu. Máme za to, že situaci nelze posuzovat paušálně, ale vždy individuálně k daným okolnostem. Samotné uzavření dohody by přitom nemělo mít na právo na náhradu škody vliv, jelikož týká-li se důvod neplatnosti pouze ustanovení, které lze oddělit, je neplatným jen toto ustanovení a ne celá dohoda.